Christine Rottenbacher při vedení participace používá svoji vlastní metodu, kterou nazývá  „Planning in movement“. Strukturou toho, co a v jaké souslednosti diskutuje, se do určité míry podobá „Consensus Design“ Christophera Daye. Zřetelnou inspirací pro strukturu diskuse je teorie konstruování významů v sociálních systémech (N. Luhmann a jeho následovníci), kdy plánování chápe jako společné vytváření sdíleného významu místa; a následnou realizaci fyzické změny na základě participativního plánování jako posilování jeho place identity. Velký důraz klade na dramaturgii a symbolickou rovinu setkání. Podrobně studuje (pořizovala si videozáznamy setkání a procházela je s psychology a antropology) a promýšlí postavení lidí při diskusi, prostor pro mimoverbální komunikaci, pohyb a vliv obojího na efektivitu a míru formálnosti diskuse.

Autor: Petr Klápště

Forma setkání vycházející z dramaturgie

Při přípravě a vedení setkání tak Christine Rottenbacher využívá postupů dramaturgie. Jako součást setkání, tvořící polovinu jeho času, zařazuje strukturované procházky řešenou lokalitou a to hned z několika důvodů:

• Pro nastavení neformální atmosféry. Sezení ve frontálním uspořádání působí formálně a konfrontačně, sezení okolo stolu již méně, ale povídání při chůzi je ještě mnohem neformálnější. Lidé nejsou v postavení proti sobě, ale vedle sebe. Přiblíží se k sobě mnohem více než při diskusi namístě. Pustí další účastníky do své „komfortní zóny“, více se na sebe navzájem naladí – byť zatím jen s některými z ostatních účastníků. I to je ale dobrý základ pro neformální a konstruktivní atmosféru setkání.
• Pro efekt pohybu na pozornost (pohyb osvěží účastníky, kteří se schází navečer po celodenní, dnes už převážně intelektuální a sedavé práci, a mají se na setkání opět zamýšlet a diskutovat netriviální témata).
• Pro připomenutí místa, nejen jeho samozřejmých rysů, ale i pro hlubší promyšlení pocitů, smyslových vjemů, vlivu lidské činnosti a vegetace na výsledné vnímání apod.  Zaostření pozornosti podpoří úkoly a otázkami pro účastníky (dotazníkem, pracovním listem).
• Pro strukturování diskuse – fyzický přesun diskutujících z jednoho místa na druhé posouvá perspektivu, pomáhá jako symbol uzavírat a oddělovat témata diskuse. Zastavení po chvíli chůze vytvoří důraz.

Tematická struktura participace

Tématicky Christine Rottenbacher strukturuje participativní aktivity do sekvence, která se od popsání současnosti postupně posouvá do plánování budoucnosti (s tím, že jsou rozděleny do více setkání různým způsobem, podle náročnosti řešené problematiky tak, aby se setkání neprotahovala nad dobu, kterou jsou lidé ochotní a schopní pracovat, což bývá obvykle 2 až 2,5 hodiny). Otázky při facilitaci se přitom točí okolo prožitku, aktivit, v podstatě životního stylu: „Když se na setkání ptám, je zásadní, JAK se ptám. Pokud se ptám “Co chcete?” je výsledkem položkový konzumní katalog. Když se ptám na to “Jak žijete a jak chcete žít?” je výsledkem porozumění“. Sekvenci popisuje následovně:

1/ Pojmenováváme náš prožitek, zkušenost z místa (We name what we experienced) a vjemy (We name what we percieved).

2/ Pojmenováváme a sdílíme své očekávání (We name our joint expectation).

3/ Promýšlíme možnou budoucnost (we anticipate future and name it).

4/ Rozhodujeme se (we make decisions).

Zatímco témata fáze 1 a 2 zásadně informují zpracovávané odborné návrhy řešení, odborné návrhy ve variantách a později v podrobnostech pak informují kroky 3 a 4.

Adaptive management

Při tvorbě a aktualizacích koncepcí veřejného prostoru a zeleně zavádí Christine Rottenbacher  principy Collaborative Adaptive Management*. Plán vzniká postupným učením se ze zkušenosti. U koncepce veřejných prostranství a řešení zelené infrastruktury v měřítku města a detailu to konkrétně znamená přibližně takovýto postup:

1/ Na počátku je zkušenost uživatelů ze které se poučí krajinář.

2/ Nad touto zkušeností vzniká participativně koncepce. Krajinář přitom prohlubuje svoje porozumění zkušenosti a potřebám uživatelů, uživatelé se podrobnějí zorientovávají ve fungování veřejného prostoru a vegetace ve městě.

3/ Na základě koncepce vznikají návrhy detailních úprav a jejich realizace – obojí opět participativně. Uživatelé se podrobněji zorientovávají v principech návrhů týkající se místa jejich zájmu a získávají znalosti o životě konkrétních rostlinných společenstev a jejich údržbě.

4/ Po realizaci při běžné údržbě a jejím monitoringu (provádějí uživatelé) vzniká nová zkušenost a ta může být východiskem pro úpravu koncepce…

Proces se nadále vyvíjí ve spirále – kroky se opakují dokola, ale vždy zároveň trochu jinak v reakci na v minulém kole provedené změny dle získané zkušenosti. Velkou výhodou participativních postupů je možnost zapojit dobrovolníky do jednoduché údržby některých míst a zejména monitoringu (např. stavu zeleně, vlhkosti). Ten bývá standardně u Adaptive Management drahý, protože pokud je profesionální, vyžaduje velké množství času — dobrovolníci se mohou monitoringu věnovat během svých jiných aktivit v území. V prezentovaném příkladu se v malém městě do realizace a pravidelného monitoringu zapojilo 80 dobrovolníků.

*pozn. koncept Adaptive Management vzniká v oblasti managementu přírodních zdrojů od 70. let. Na častý nedostatek dat a nemožnost přesných predikcí místo definitivních rozhodnutí a přesných návrhů reaguje tak, že plánuje sekvence postupných intervencí, a učení se z jejich pečlivě monitorovaných dopadů. Plán tak prochází postupnou nikdy nekončící genezí. V 90. letech se rozšiřuje o zapojení stakeholderů do plánování a monitoringu dopadů.